1/ 22 Cdo 2881/2008
V tomto případě se jednalo o spor o vypořádání společného jmění manželů soudem. V rámci řízení pak jeden z účastníků učinil předmětem vypořádání další věci (majetek), který původně nebyl zahrnut v návrhu. Posuzovaným problémem bylo, že k rozšíření předmětu řízení došlo po uplynutí 3 leté lhůty od zániku společného jmění manželů a tím pádem se soudy musely vyrovnávat s výkladem ustanovení § 150 odst. 4 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení totiž nastupuje ex lege nevyvratitelná domněnka (viz „platí, že ….“) vypořádání společného jmění manželů dle zákonných kritérií. Podle starší úpravy do účinnosti novely č. 91/1998 Sb., platilo, že bylo možné během řízení kdykoli navrhnout nové položky k vypořádání a soudy byly povinny „pátrat“ po dalším majetku. Po zmiňované novele však tento stav již neplatí a plně se uplatňuje zásada dispoziční a zásada projednací v řízení o vypořádání SJM soudem. Z toho též vyplývá řešení výkladového problému – není možné po uplynutí 3 let rozšiřovat návrh na vypořádání o další položky. Od toho je třeba lišit situaci, kdy již o určité položce majetku byla zmínka dříve, avšak účastník řízení ji pouze doupřesnil.
Současně upozorňuji na rozhodnutí R 44/2000, který se vyjádřil k otázce, zda lze v probíhajícím řízení po uplynutí 3 leté lhůty uzavřít dohodu o vypořádání, přičemž odpověď byla kladná. Zde je dobře vidět obojakost soudního rozhodování a různost posuzování obdobných právních věcí.
2/ 22 Cdo 5159/2008
V tomto rozhodnutí, které je opravdu průlomové, rozhodoval NS situaci, kdy na nemovitosti je umístěné telekomunikační zařízení a vlastník nemovitosti nesouhlasí s takovou právní zátěží. Pokud došlo k umístění telekomunikačního zařízení za účinnosti zákona č. 110/1964 Sb., tak vznikalo ze zákona věcné břemeno. Tento zákon byl k 1.7.2000 zrušen a nahrazen zákonem č. 151/2000 Sb. a tento byl následně též zrušen a nahrazen zákonem č. 127/2005 Sb. V posléze uvedených zákonech je však právní úprava odlišná, než byla za dosavadní, a to tak, že od 1.7.2000 je provozovatel telekomunikací povinen s vlastníkem nemovitosti uzavřít smlouvu o zřízení věcného břemene a teprve pokud k uzavření nedojde v zákonem stanovené lhůtě, tak ho zřídí správní orgán svým rozhodnutím. Velmi se dříve uzavírali i nájemní smlouvy a tyto když skončili, tak provozovatelé telekomunikací argumentovali tím, že na základě zákona č. 110/1964 Sb. jim ex lege vzniklo věcné břemeno a spory mají v souladu s ustanovením § 104 odst. 13 zákona č. 127/2005 Sb. řešit stavební úřady ve spolupráci s ČTÚ. Taková řízení vždy skončili ve prospěch provozovatele telekomunikací. Obecné soudy žaloby zamítali s odkazem na tento paragraf. Nejvyšší soud však v komentovaném rozhodnutí judikoval, že se jedná o odepření justice ze strany obecných soudů. Nejvyšší soud tuto situaci hodnotí tak, že se nejedná spor o rozsah věcného břemene, který rozhodují stavební úřady, nýbrž spor o samotnou existenci věcného břemene a v takovém případě jde o žalobu na vyklizení nemovitosti a tento typ sporu nemá ve své pravomoci jiný orgán, než soud v rámci výkonu soudnictví. Obecným soudům tedy přikázal zabývat se tímto typem sporu a dále žaloby z tohoto důvodu nezamítat.
3/ II ÚS 3449/10
Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele, který se domáhal zrušení rozsudků obecných soudů, jenž mu odmítli přiznat náhradu nákladů řízení. Stěžovatel je tzv. inkasní agenturou, která kupuje pohledávky od různých subjektů a poté je prostřednictvím advokáta žaluje k soudům. Konkrétně se jednalo o pohledávky dopravních podniků za dlužné jízdné s přirážkou. Ústavní soud nezpochybnil oprávněnost nároku na zaplacení jízdného a přirážky, ale odmítl výkon práva na náklady řízení jakožto byznys svého druhu, který je takovým výkonem práva, který má vést jen k neúměrnému obohacení těchto vymahačských společností na úkor dlužníků a jedná se o skyté podnikání bez příčiny.