V této věci byla řešena otázka převodu vlastnického práva k příslušenství, které je tvořeno nemovitostí evidovanou v katastru nemovitostí. Jedná se o častý případ „vedlejších staveb“ ke stavbám „hlavním“. Nejvyšší soud již ve svém rozhodnutí R 75/2004 řešil otázku převodu takto charakterizovaného příslušenství a došel k závěru, že příslušenství tvoření nemovitostí zapsanou v KN lze převést pouze smlouvou, v níž bude vyjádřena vůle převést takové příslušenství spolu s věcí hlavní. Vycházeje důsledně z dikce § 121 odst. 1 občanského zákoníku, kdy existují dvě věci, je stejný vlastník a dle jeho vůle je jedna z nich určena, aby byla trvale užívána spolu s věci hlavní, by mělo být určení příslušenství záležitostí ryze subjektivní a v rámci zásady autonomie vůle by nemělo nic bránit jakékoli dispozici s příslušenstvím současně s dispozicí věcí hlavní.
Celá situace je ovšem komplikována principem intabulačním (zápisným), kterým je od 1. 1. 1993 ovládán katastr nemovitostí a evidence nemovitostí. Podle § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, se vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva zapisují zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva. Podle § 2 odst. 2 citovaného zákona vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. Ohledně příslušenství v podobě nemovitostí neexistuje žádná zvláštní úprava či výjimka z tohoto principu intabulace, takže si lze těžko představit translační účinky smlouvy ohledně takového příslušenství. Nezbývá potom, než postupovat stejně, jako u věci hlavní, a především trvat na tom, že příslušenství musí být označeno stejně jako věc hlavní tak, aby plně bylo učiněno zadost požadavku § 5 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky.