Povinnost hradit regulační poplatky stanoví § 16a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, od 1. 1. 2008. Hrazení regulačních poplatků je dle odstavce prvního zmiňovaného ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, povinen hradit pojištěnec, anebo jeho zákonný zástupce, v souvislosti s poskytováním hrazených služeb poskytovateli, který hrazené služby poskytl. Pojem hrazených služeb je vymezen v § 13 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, přičemž v intencích tohoto ustanovení se jedná o zdravotní služby poskytnuté pojištěnci za účelem zlepšit nebo zachovat jeho zdravotní stav nebo zmírnit jeho utrpení, pokud (i) odpovídají zdravotnímu stavu pojištěnce a účelu, jehož má být jejich poskytnutím dosaženo, a jsou pro pojištěnce přiměřeně bezpečné, (ii) jsou v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, (iii) existují důkazy o jejich účinnosti vzhledem k účelu jejich poskytování. Konkretizace hrazených služeb co do jejich povahy je dále rozvedena v § 13 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění.
Podle deklarovaných cílů zákonodárcem bylo zavedení zákonné povinnosti hradit regulační poplatek pro pojištěnce zamezení nadužívání zdravotních služeb a též postupný přechod vztahu lékař-pacient na vztah lékař-klient, kdy to mělo znamenat pro pacienty velkou výhodu v tom, že to povede ke zkvalitnění poskytovaných zdravotních služeb. Současně je v § 16a odst. 9 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, stanovena povinnost poskytovatele zdravotních služeb regulační poplatek od pojištěnce nebo jeho zákonného zástupce vybrat, pokud nejde o výjimky z této povinnosti stanovené zákonem o veřejném zdravotním pojištění.
Postupem času se ukázalo, že ne všichni pojištěnci jsou ochotni zaplatit regulační poplatek včas. Zdravotnická zařízení se tak dostala do situace, v níž se musely rozhodnout, jestli budou pohledávky za nezaplacené regulační poplatky vymáhat samy anebo zda se rozhodnou využít služeb inkasních či obdobných společností a postoupí jim své pohledávky. V této souvislosti ovšem vyvstávají poměrně významné otázky. Lze vůbec pohledávku z regulačního poplatku postoupit?
Když budeme chtít dospět k odpovědi na tuto otázku, musíme se na prvním místě vyrovnat s povahou pohledávky z regulačního poplatku. Na první pohled by se tento problém mohl zdát býti jen akademickou hříčkou, která nemá pro samotnou praxi zase až tak velký význam. Opak je však pravdou. Není totiž zdaleka tak jednoznačné, jestli lze vůbec postoupit pohledávku, která má veřejnoprávní charakter.
Varianta I – veřejnoprávní charakter pohledávky z regulačního poplatku
Pro veřejnoprávnost povahy pohledávky z regulačního poplatku by jistě mohl nasvědčovat již samotný název této platby – poplatek. Tento pojem se vyskytuje v převážné míře v právním řádu pro označení povinnost veřejnoprávního charakteru, jako např. soudní poplatky, správní poplatky, místní poplatky apod. Vždy se jedná o platbu orgánům veřejné moci, za jehož zaplacení může poplatník očekávat poskytnutí určitého plnění ze strany orgánů veřejné moci. Například zahájení požadovaného řízení. I v případě regulačních poplatků se jedná o veřejnoprávní povinnost uloženou účastníkovi na veřejném zdravotním pojištění. Koneckonců i v čl. 31 Listiny základních práv a svobod je právo na zdravotní péči chápáno jako pozitivní plnění ze strany veřejné moci, která má zabezpečit bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění (tedy nikoli soukromého). To znamená, že se má jednat o veřejnou službu a na ochraně zdraví obyvatel je veřejným zájmem a spadá pod pojem veřejné blaho. Této linie se víceméně drží i Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti (např. 3 Ads 152/2010, 3 Ads 106/2010). Veřejnoprávnímu charakteru by odpovídal i účel, za nímž byla právní úprava regulačních poplatků přijata – snížení rozsahu nadužívání zdravotních služeb (veřejný zájem).
Varianta II – soukromoprávní charakter pohledávky z regulačního poplatku
Regulační poplatek by bylo možné na druhou stranu vnímat jako klasickou platbu za poskytnutí zdravotní služby (tedy služby jako takové), kdy je placeno za to, že zdravotnické zařízení provede určitou službu za úplatu a za poskytnutí této služby je pak klient této služby povinen zaplatit platbu v zákonem stanovené výši. Jedná se o vztah poskytovatel-zákazník a jak dobře známo, za provedení služby v obchodním smyslu se musí vždy zaplatit, pokud tuto službu dobrovolně o své vůli neprovádí poskytovatel zdarma. Přijetí tohoto závěru se kloní i judikatura Ústavního soudu (např. Pl. ÚS 1/08), který regulační poplatek vnímá jako platbu pacienta zdravotnickému zařízení sui generis podle principu do ut facias. Službu poskytovanou ze strany zdravotnického zařízení přirovnává Ústavní soud k službám poskytovaným ze strany jiných svobodných povolání, jako jsou advokáti.
Výše uvedené rozlišování má velký význam z hlediska postupitelnosti pohledávky. V případě, že se bude jednat o pohledávku veřejnoprávního charakteru, bude taková pohledávka vyloučena z postoupení, protože by se tím zhoršilo právní postavení dlužníka. Musíme mít na paměti, že podle § 528 odst. 2 občanského zákoníku je postupitel povinen předat postupníkovi všechny doklady a poskytnout veškeré potřebné informace, které se týkají postoupené pohledávky. Tím pádem by muselo zdravotnické zařízení poskytnout postupníkovi veškeré citlivé informace o svém pacientovi. Může takto dojít k suspendaci povinnosti mlčenlivosti uložené zákonem č. 372/2011 Sb.? Domnívám se, že odpověď musí být záporná. Při soukromoprávním charakteru pohledávky z regulačního poplatku by situace byla o mnoho snazší, protože u institutu soukromého práva lze předpokládat preferenci autonomie vůle a vůbec vytváření maximálního volného prostoru pro seberealizaci a výkon subjektivních práv.
Domnívám se ale, že musíme vzít v potaz ještě jeden úhel pohledu. Dochází tu totiž ke střetu dvou základních práv chráněných Listinou základních práv a svobod. Na straně poskytovatele zdravotních služeb jde o právo na ochranu vlastnického práv, resp. vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a v jeho rámci se domáhat ochrany svého vlastnického práva. Na straně pacienta (příjemce zdravotních služeb) jde o právo soukromí a ochranu osobních údajů dle čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Při kolize dvou či více základních práv a svobod garantovaných na úrovni ústavních předpisů (dokonce mezinárodní) používá Ústavní soud test přiměřenosti, za jehož pomocí vyvažuje v jednotlivých krocích naproti sobě dotčená základní práva za účelem rozhodnutí, kterému z nich bude v konkrétním střetu dána přednost, resp. poskytnuta ochrana pro tentokrát. Jednotlivé kroky sestávají z následujícího schématu:
a) existence legitimního cíle – jde o to, zda určitým opatřením (zásahem) je v konkrétním případě sledován legitimní cíl, pokud by chyběl, k dalším krokům již není třeba přistupovat;
b) vhodnost – posuzuje se, zda zásahem do jednoho základního práva lze dosáhnout ochrany druhého práva, jestliže by se ukázalo, že tomu tak nebude, nelze realizovat zásah do ani jednoho základního práva v konkrétním případě;
c) potřebnost – jeho podstat spočívá v tom, že musí dojít ke zjištění, že neexistuje žádná jiná alternativa, jak ochránit jedno ze základních práv, aniž by muselo dojít k zásahu do druhého základního práva, jinak řečeno, zásah do jakéhokoli základního práva je vždy subsidiární k jiným opatřením;
d) požadavek vyvažování – dochází k samotnému vyvažování hodnot, které stojí ve střetu.
Po provedení testu přiměřenosti podle mého mínění dojdeme k závěru, že musí být dána přednost právu na ochranu soukromí před právem na ochranu vlastnictví. Musí vzít v potaz, že povinnost mlčenlivosti je v zákoně č. 372/2011 Sb. (§ 51) upravena za účelem důsledné ochrany veškerých citlivých údajů získaných o pacientovi v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb a zajištění pocitu skutečně diskrétního přístupu ze strany zdravotnických pracovníků a odpovídá to zásadě profesionality poskytování zdravotních služeb ze strany poskytovatele zdravotních služeb (viz § 45 zákona č. 372/2011 Sb.). S tím souvisí zásada legitimního očekávání jako součást zásady právní jistoty na straně pacienta, že bude ze strany poskytovatele zdravotních služeb respektováno jeho právo na ochranu soukromí a ochranu údajů, které se o něm poskytovatel v souvislosti s poskytováním zdravotních služeb dozvěděl a jež mu byly sděleny. V opačném případě, kdy by dostalo přednost vlastnické právo poskytovatele, došlo by k nerozumné negaci povinnosti mlčenlivosti poskytovatele a tím pádem by ochrana soukromí pacienta byla zcela vynulována.
Lze tedy uzavřít, že postupování pohledávek z regulačních poplatků je minimálně kontroverzním krokem na hraně ústavně konformního hodnocení. Tento postup rozhodně nelze poskytovatelům zdravotních služeb doporučovat a ze strany pacientů je na místě se tomuto postupu oprávněně bránit