V České republice je v praxi hojně rozšířeno přenášení pravomoci rozhodovat spory ze smluvních vztahů ze soudů na soukromé subjekty – rozhodce. Toto je zpravidla činěno formou jednoho ustanovení ve vlastním textu smlouvy nebo v obchodních podmínkách, které jsou podle smluvního ujednání součástí smlouvy, tedy tzv. rozhodčí doložkou. Rozhodčí doložkou jsou tak všechny spory, které by v budoucnosti mohly vzniknout z určitého právního vztahu podřízeny pravomoci rozhodce (rozhodců) či stálého rozhodčího soudu označeného v rozhodčí doložce. Nutnou podmínkou tohoto žádaného výsledku (založení pravomoci rozhodce rozhodovat spor) je samozřejmě platnost příslušné rozhodčí doložky, zejména platné určení rozhodce. A právě pohled na otázku platnosti určení rozhodce a tím i platnosti rozhodčích doložek byl v poslední době diametrálně změněn v důsledku soudní judikatury.
Náležitosti rozhodčí doložky z pohledu určení rozhodce
Náležitosti rozhodčí doložky jsou stanoveny zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), a to zejména v ustanoveních § 2, § 3 a § 7 ZRŘ. Výklad většiny náležitostí, jež musí rozhodčí doložka obsahovat, nečiní v praxi problémy (i když toto se může změnit v důsledku velké novely ZRŘ provedené zákonem č. 9/2012 Sb. účinné od 1. 4. 2012, která zejména stanovuje řadu nových povinností týkajících se uzavírání a obsahu rozhodčích smluv ve spotřebitelských sporech). Jiná situace je však právě u určení rozhodce.
Ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ stanoví: „Rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny.“[1] Žádný problém samozřejmě nevzniká, určuje-li rozhodčí doložka konkrétní osobu rozhodce (samozřejmě za předpokladu, že je taková osoba dostatečně identifikováno a že splňuje podmínky pro výkon funkce rozhodce stanovené ZRŘ) nebo popisuje-li přímo a dostatečně určitě způsob určení rozhodce (např. i zákonem předvídaný případ, kdy každá ze stran teprve v případě sporu určí jednoho rozhodce a tito pak zvolí třetího rozhodce).
Určení rozhodce odkazem na pravidla a řády
Problém nevzniká ani v případě odkazu na statuty a řády stálých rozhodčích soudů. Předmětem sporů se ale stalo, co je platným stanovením způsobu, jak mají být určeny počet i osoby rozhodců, a to v souvislosti s rozhodčími doložkami stanovujícími osoby rozhodců odkazem na seznam rozhodců vedený obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, nebo odkazem na pravidla řízení ve formě jednacího řádu vytvořeného obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem, podle nichž má být rozhodce určen.
Do roku 2011 převládal názor, že takovýto způsob určení rozhodců je platný. Tento názor se opíral i o judikaturu Nejvyššího soudu, zejména o usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, v němž Nejvyšší soud zaujal tento právní názor: „Strany smlouvy si mohou platně dohodnout, že spory vzniklé z jejich smlouvy budou rozhodovány vybraným rozhodcem žalující stranou ze seznamu rozhodců vedeného soukromým subjektem, jenž není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných takovým soukromým subjektem.“[2]
Správnost uvedeného právního názoru pak potvrdil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08, v němž konstatoval, že nebylo porušeno právo na přístup k soudům, ale naopak byla odůvodněně poskytnuta ochrana projevu vůle účastníků, kteří uzavřeli rozhodčí doložku, což je „zcela konformní s judikaturou Ústavního soudu týkající se ochrany autonomie vůle a svobody individuálního jednání.“[3] Dále pak tento názor potvrdilo rovněž usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 5129/2007 konstatující: „Rozhodčí doložka, v níž se účastníci dohodli, že rozhodce, jenž bude rozhodovat jejich případné spory vyplývající z leasingové smlouvy, bude vybrán ze seznamu rozhodců vedeného při Asociaci leasingových společností ČR, je platným ujednáním o způsobu určení počtu a osob rozhodců.“[4] I v této době se však objevovaly, a to i v judikatuře, názory, které takový způsob určení rozhodce za platný nepovažovaly.
Argumentovaly jednak neurčitostí takového ujednání o odkazu na jednací řád, jednak obcházením zákona, když dovozovaly, že jelikož vést seznamy rozhodců a vydávat jednací řády či jiná pravidla pro vedení rozhodčího řízení umožňuje zákon výslovně pouze stálým rozhodčím soudům, nejsou k tomu oprávněny jiné obchodní společnosti. Příkladem je Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, v němž soud uvádí: „Pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem řízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona.“[5]
Neurčitost odkazu v rozhodčí doložce na pravidla pro rozhodčí řízení vydaná jiným subjektem než stálým rozhodčím soudem pak konstatoval i 32. senát Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007.
Rozhodující změnu pohledu na určování rozhodců přineslo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. V tomto případě byla otázka platnosti určení rozhodce odkazem na „Rozhodčí řád“ vydaný obchodní společností předložena z důvodu nejednotnosti rozhodovací praxe velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Ten pak zaujal stanovisko, že subjekty, které nejsou stálým rozhodčím soudem, nemohou vydávat pravidla o vedení řízení (jednací řády, rozhodčí řády apod.), neboť tím vykonávají činnost svěřenou na základě zákona jen stálým rozhodčím soudům, a proto se jedná o obcházení zákona. Určení rozhodce odkazem na takový dokument tudíž neshledal platným, když rozhodl: „Neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na ,,rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.“[6]
Tento názor pak Nejvyšší soud zopakoval i ve svých dalších rozhodnutích, např. v usnesení ze dne 29. března 2012, sp. zn. 33 Cdo 3750/2011 či v usnesení ze dne 16. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 309/2011. Přesto je však možné určit rozhodce i způsobem stanovených v pravidlech pro rozhodčí řízení, jestliže tyto jsou přílohou rozhodčí smlouvy. Otázku pravidel pro rozhodčí řízení jako přílohy rozhodčí smlouvy judikatura dosud neřešila, avšak vzhledem k závěru Nejvyššího soudu o nemožnosti vydávat pravidla pro vedení rozhodčího řízení jinými subjekty než stálými rozhodčími soudy se lze domnívat, že i v případě pravidel pro vedení rozhodčího řízení, které jsou přílohou rozhodčí smlouvy, by mohl být takový způsob určení rozhodce zpochybněn.
Domnívám se však, že neúspěšně, protože v takovém případě by se pravidla stala jako příloha nedílnou součástí rozhodčí doložky, takže na veškerá jejich ustanovení, včetně případného ustanovení o způsobu určení rozhodce, by bylo nutno pohlížet jako by byla přímo součástí rozhodčí doložky.
Upřesnění navíc přinesla již zmíněná novelizace ZRŘ provedená zákonem č. 9/2012 Sb. účinným od 1. 4. 2012, která do § 19 ZRŘ přidala nový odstavec 4, který stranám umožňuje určit postup, jímž má být vedeno řízení, také v pravidlech pro rozhodčí řízení, avšak pouze za podmínky, že tato pravidla jsou k rozhodčí smlouvě přiložena. V ustanovení § 7 odst. 1 je pak nově zmíněna možnost určit rozhodce způsobem stanoveným v pravidlech pro rozhodčí řízení podle § 19 odst. 4 ZRŘ. Mám za to, že z uvedeného jednoznačně vyplývá, že tento způsob určení rozhodce je platný bez ohledu na autora pravidel.
Určení rozhodce k tomu pověřenou třetí osobou
Dalším v úvahu přicházejícím způsobem určení rozhodce je, když rozhodčí doložka stanovuje jako způsob určení rozhodce jeho určení mezi stranami dohodnutou třetí osobou (tzv. appointing authority). I o platnosti tohoto způsobu určení rozhodce se vyskytly pochybnosti. Domnívám se však, že nedůvodně, neboť svěřit třetí osobě pravomoc vybrat rozhodce (např. z nějakého seznamu apod.) je dostatečně určitým, a tudíž platným stanovením způsobu, jak má být rozhodce určen.
Že se jedná o platný způsob určení rozhodce, vyplývá zejména z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 3629/2010, které sice posuzovanou rozhodčí doložku považuje za neplatnou z důvodu obcházení zákona pro odkaz na jednací řád vydaný obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem (vychází tedy ze stanoviska velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia obsaženém v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010), ale zároveň uvádí: „Obecně lze totiž souhlasit s tím, že podle ust. § 7 odst. 1 RozŘ se strany mohou dohodnout, že osobu (y) rozhodce (ů) může jmenovat třetí osoba (tzv. appointing authority), tj. strany se takto dohodnou na způsobu, jak má být rozhodce (i) určen (y) např. ze seznamu určitých osob.“[7]
Nejvyšší soud tak i nadále setrvává v této otázce na svém názoru obsaženém už v usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, jehož potvrdil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08. Snad z důvodu odstranění výše zmíněných pochybností tuto otázku výslovně vyřešil zákonodárce v rámci novely ZRŘ provedené zákonem č. 9/2012 Sb. účinným od 1. 4. 2012, když v ustanovení § 7 odst. 1 ZRŘ je nyní výslovně stanoveno, že „rozhodce může být určen i stranami dohodnutou osobou.“[8] Závěr
V současnosti je tedy možno platně určit rozhodce pěti způsoby. Určením konkrétní osoby, stanovením dostatečně určitého způsobu určení rozhodce přímo v rozhodčí doložce, odkazem na pravidla vydávaná stálými rozhodčími soudy, odkazem na pravidla přiložená k rozhodčí smlouvě a určením rozhodce třetí osobou, kterou k tomu strany pověřily. Domnívám se pak, že všechny tyto způsoby určení rozhodce jsou platné nejen za současné právní úpravy, ale byly platným způsobem určení rozhodce i za právního stavu platného do 30. března 2012.
Mgr. Pavel Svoboda, advokátní koncipient
[1] § 7 odst. 1 ZRŘ
[2] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008
[3] Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08
[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5129/2007
[5] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008
[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010
[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3629/2010
[8] § 7 odst. 1 ZRŘ
[2] Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008
[3] Usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. II. ÚS 2682/08
[4] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 5129/2007
[5] Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008
[6] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010
[7] Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3629/2010
[8] § 7 odst. 1 ZRŘ